You know

Sobota v 20:18 | Ter |  ~Moje kecy~
You know my eyes.
You know my soul.
And it's just such a weird one day you can walk away and you will still keep all this things for yourself.
It's like you took a part of me and when you walk in the world you still keep it somewhere inside.

 

Rozum a cit

10. dubna 2018 v 21:01 | Ter |  ~Téma týdne~
Staří známí nepřátelé, kteří by ale bez sebe nemohli fungovat. Musí mezi němi být nějaká ta rovnováha. Určitě to znáte, když třeba někoho milujete a city vám velí udělat nějakou pitomost, jako mu to hnedka napsat, nebo to nějakým způsobem vykřičet do celého světa. Ale pak předtím než city začnou něco dělat přijde rozum a pošle je pěkně zpátky a pak to v sobě dusíte, což teda taky moc fajn není.

Když je moc rozumu, tak to škodí. Když je moc citů, tak to škodí taky. Rozum nám nedovolí se zamilovat. Chce nás ochránit a nevystavit nás nebezpečí. Nebo nám velí se třeba na danou osobu vykašlat a jít dál. On si nás zkrátka drží tak v povzdálí a zabraňuje nám iracionálním rozhodnutí.

Jenže pak jsou tu city. City přímo řvou, ať něco už uděláte a neposloucháte ten blbý rozum. A vy pak jednáte podle svých citů. Někdy to klapne, což může být úplně skvělý a vy něco získáte. Někdy to zas neklapne, což může být uplně blbý a vy něco ztratíte. S citami je to těžké a často složité. Málokdy tušíte, co z nich vzejde. Jsou prostě nevyzpytatelné. I z toho nejkrásnějšího a nejhlubšího citu nakonec může vzniknout prázdnota a obrovská opuštěnost. To si pak nakráčí rozum a řekne to slavné ,,já jsem ti to říkal."

Někde se ti dva ale musí setkat. Hodit se do rovnováhy a spojit se. Ne vždy se to ale podaří.

Líp bych to nevystihla:

Emoce

7. dubna 2018 v 23:12 | Ter |  ~Básně~
Nenápadně ses mi vkradl do srdce
a naučil mě znova cítit emoce.
Krásnou lásku jsi mi ukázal,
ale teď už to vše čas vzal.

Všechny dotyky, objetí a pohlazení,
všechny radosti, společné chvíle,
to už není.

Místo radosti teď cítím smutek,
místo abys byl se mnou, tak jsi utek.
Byla to věc kterou jsem nečekala,
ale nelituju toho, že jsem ti své srdce dala.

Pořádně ještě nechápu ten náš konec,
proč najednou lásce odzvonil zvonec.
Přece ten, kdo o někoho stojí,
sebere veškerou odvahu svoji,
a rve se o lásku dál,
než aby to vzdal.
Jenže ty ses na mě vykašlal.
 


Tak krásná a tak krutá zároveň

6. dubna 2018 v 16:36 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Asi takhle bych popsala realitu. Jeden den si lítate s hlavou v oblacích, všechno je báječné a pak přijde tvrdá facka a jste zase při zemi. Teď vás možná napadne, že tak to holt je, že bývají lepší dny a horší. S tím mi nezbývá nic jiného než souhlasit. Proto už tak neberu některé okamžiky na lehkou váhu. Tyhle ty "facky" vás naučí si vážit toho pěkného a poučit se z toho krutého a hnusného. Díky ním už jsem si zažila pěkných pár lekcí. Nejspíš si tímhle projde každý z nás.

Realita dokáže být někdy pěkná potvora. Srazí vás na kolena a vy najednou nevíte co a jak. Najednou se to zdá jako úplná beznaděj. Rozplyne se váš "pohádkový život" a nastane horor. V tento moment je to jen a jen na vás, abyste něco udělali. Nejhorší je nedělat nic. Zničí vás to, věřte mi. Jenomže je to fakt těžké. V těchto těžkých chvílích to chce nebýt sám/a doma a utápět se v problémech a depresích. Idealní je být pořád něčím zaměstnaný. Nenechat se jen tak srazit na kolena. Ukázat toho bojovníka ve vás. :) I když máte třeba na srdci obří šrám a "krvácíte" tak jděte dál. Je to přece vaše cesta a tak je to jenom na vás. Jak říká jedno mé oblíbené klíše a Michal Malátný :D "každý sám svého štěstí strůjce"


Proto všem, co teďka prožívají krutou a hnusnou realitu, přeju plno sil. Nebude to hned dobré, to opravdu ne. To by jsme si nalhávali pěkné kecičky tady :D Ale časem to bude lepší a lepší. On ten čas asi ví, co dělá, i když ho občas tak nenávidím.

Chápu tě

1. dubna 2018 v 13:40 | Ter |  ~Moje kecy~
Každý tuhle větu potřebuje občas slyšet. Někdy se stane, že děláme věci po svém a ne všem se to líbí. Ale to nevadí. Jde o náš život. Někdy toho máme ale dost a potřebujeme podporu, někoho kdo nás chytne za ruku, pohladí nebo nás zkrátka podpoří. Dnešní doba se s námi nemazlí a proto mít někoho, kdo nám projeví podporu a bude nás chápat je skoro až zázrak.

Je to příjemný pocit, když vás někdo chápe. Nemusí ani tak znát všelijaké detaily, nevyptává se, nedělá z ničeho žádné drama a hlavně je při vás bez všelijakých keců. Kolikrát lidi neznají celý přiběh a už nad danou věcí kroutí hlavou a komentují to svými chytrými kecy. To není moc fajn. Zkuste se někdy zamyslete nad tím, co tomu člověku je a místo řečí mu pomoct. Neříkám ať se z vás stane hnedka matka Tereza, ale taková snaha o pochopení není na škodu.

Určitě to znáte sami. Jste smutní z nějaké situace, nebo člověka. A pak přijde někdo, kdo si k vám sedne, poslechne si vás a řekne vám, že vás chápe a myslí to naprosto upřímně. No jak se pak cítite vy? Rozhodně líp, než kdyby přišel a řekl ,,ježíš, no ty jsi blbka, tos teďka pohnojila atd. atd. :D Někdy je prostě pochopení to, co právě potřebujeme. Až se sama divím, co dokáže.


Jsi moje největší radost i bolest

3. března 2018 v 14:50 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Vztahy nebyly nikdy jednoduchá záležitost. Obzvlášť u mě. I když jsem s někým chodila, tak jsem se před ním neotevřela. A když už teda tak jsem na to pěkně doplatila. Proto to u tebe trvalo dlouho, než ses všechno dozvěděl, ale ty jsi s trpělivostí vyčkával až ses dočkal. Povedlo se ti provrtat k mojemu srdci zalítemu betonem. Možná se sem tam ještě objeví nějaké zbytky betonu, které nejsou odkryté, ale to jsou ty nejtemnější rány na srdci, které potřebují čas a trpělivost. A pak se k ním třeba vrátím, nebo taky ne. Každý má přece svá tajemství. Teď vlastníš i moje tajemství. A taky srdce. Zahojené a šťastné. Jenom doufám, že jsou v dobrých rukou.

Díky tobě se dokážu cítit tak skvěle. Někdy to jsou až úplné stavy euforie :D Nic mi nechybí když jsem s tebou. Prostě si tak užívám života, těch chvil a to je všechno. Jak prosté, jak jednoduché. Vždycky mi zlepšíš náladu tím, jak mi něco povídáš, nebo mě obejmeš, chytneš za ruku. V tu chvíli cítím největší radost.

Nejsou to ale jenom tyhle ty růžové chvilky. Bohužel. Někdy mi dokážeš ublížit. Tím co děláš, nebo říkáš. Nejhorší je, když si to ani třeba neuvědomíš. Nebo ti to je jedno. Pak chodím jako tělo bez duše. Nemůžu spát, čekám, jestli nenapíšeš, a doufám, že když si někde užíváš tak se máš aspoň dobře. Vždycky si říkám, že nechci být ta, co si stěžuje, nebo je smutná. No ale jsem. I když se tomu bráním. Připadá mi to pak jako slabost. Ale citům se zabránit nedá.

No jo, v každém vztahu je asi občas něco negativního, protože dokonalost v reálném světě tak úplně nenajdeme. Nejde o to, aby to bylo perfektní. Perfektní je nuda. Jde o to, aby to vydrželo. Aby to klapalo :D Protože mezi těmito dvěma hranicemi radosti i bolesti jsou občas tenké meze.

Životní rozhodnutí

27. února 2018 v 12:17 | Ter

Každý občas stojíme na pomyslné cestě, která se v určitém bodě rozdělí na dva směry. A tak jenom stojíme a přemýšlíme jestli jít tou cestou vpravo, nebo vlevo? Co tím chtěla autorka říct? Zkrátka občas přijde obří životní rozhodnutí, kdy se musíme rozhodnout a něco obětovat. Je dobré si takové věci pořádně promyslet, vyšpekulovat všechny plusy a mínusy a hlavně se nezapomenout poptat i svých blízkých, co si o tom myslí.

Když jsem byla menší, všechno to vypadalo mnohem jednodušší, ale když se teďka mám najednou rozhodovat musím brát ohled na plno jiných věcí a lidí okolo. Achjo, chci zpátky svoji dětskou naivitu :D No není to žádná sranda. Chcete jít naproti svému snu, který máte už snad od prvního stupně základní školy, nebo zůstat v tom stejném městě, které už vám leze krkem, ale jsou tady opravdu zlatí lidi? Navíc někteří lidi vás ve Vašem snu nepodpoří, takže to je taky trošku těžší si vydupat to, co chcete vy. Budou Vám říkat, ať to neděláte, že to je blbost a že vy jste prdlí, taky ať raději děláte něco jiného a tak dále. Takovým lidem bych fakt moc chtěla ukázat, co ve mě je a že se jenom tak nezvdám. Není to samozřejmě ale jenom kvůli nim, byl by to spíš takový bonus :D

Víte co? Až budu stát na té pomyslné cestě a zjistím, že ani jedna cesta nebude ta pravá, tak si udělám svojí vlastní cestu. Projdu všemi těmi překážkami a nástrahami za svým snem. Nevzdám se. Protože ať už se rozhodnete jakkoliv, dělejte to tak, abyste toho nelitovali ani jedinou sekundu svého života. Buď Vám to něco dá, nebo něco vezme. Nebo oboji, pak už asi nic mezitím není.


Jsem jenom člověk

11. února 2018 v 21:14 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Občas mlčím, ale chci toho tolik povědět. Pak si ale uvědomím, že je to zbytečné. Jsou to jenom slova, která stejně nedokáží vyjádřit všechno. A tak jenom sedím a utápím se v smutku. Přemýšlím a přemýšlím. Stéká mi po tváři slza a přeji si, abys byl tady. Vedle mě, přímo teď. Obejmul mě, na nic se neptal a jenom tak se mnou seděl. Tohle by mi stačilo úplně nejvíc.

Místo toho se utápím ve svých pesimistických myšlenkách. Snažím se je zahnat tím vším, co mám ráda, ale už mi to nepřináší takovou radost. Občas to na mě všechno takhle dopadne, ale jsem přece jenom člověk. A navíc člověk, který se nevzdává. Jenomže v těchto chvílích je těžké vidět naději, musím "jenom" věřit, že tam někde je.

Tak tu dál sedím a mlčím. Smutná a zklamaná. Říkám si, že nejlepší bude jít spát, na všechno se vybodnout a začít už s tím další den něco dělat. Protože kdo jiný by Vám měl pomáhat z Vašich problémů, než hlavně vy?

Neztrácet naději!

4. února 2018 v 15:15 | Ter |  ~Téma týdne~
Ono se to snadno řekne. Ale hůř udělá. Kolikrát už jsem ztratila naději. Kolikrát jsem se cítila na dně. Myslela si, že už není pro co žít a chtěla to vzdát. Jsem ráda, že jsem naštěstí našla poslední zbytky naděje i v těch nejvíc temných dnech a nevzdala to. Občas je to jako kdyby nebylo snad žádné řešení na naše problémy, nebo dané situace. A tak se pořád trápíme a špekulujeme jak to vyřešit. Důležité je si vždycky najít něco díky čemu tu naději neztratíme. Dát si nějaký cíl, nebo naději neztrácet kvůli někomu nám blízkému. A co je taky důležité je mít lidi, kteří nás z toho začarovaného kruhu dostanou. Otevřou nám oči a řeknou, co to zase děláme za hlouposti :D No a pomůžou nám :)

Nechci psát nějaké motivační články. Ani to neumím. Ale když ztratíte naději, tak ztratíte všechno. Člověk bez naděje je jako květina bez vody, já bez jídla, nebo moje babička bez Ulice. Zkratka to nejde :D Neví co se svým životem a utápí se. Kolikrát ho chce i ukončit. I když s vámi lidi tolikrát zametli, tak zrovna kvůli nim bych tu naději neztrácela. Jednou jsem dostala pěknou lekci, kdy jsem vlastně ani jednomu člověku nic neprovedla a on mi napsal něco hodně nepěkného. Jelikož jsem si brala tyhle věci kdysi osobně a k srdci, tak mým řešením bylo brečet snad i hodinu v kuse. A co z toho bylo? Nic. Myslíte, že ho to zajímalo, že mě tím ublížil? Ne. Byla jsem z toho delší dobu beznadějná. Nastalo období blbé nálady, hádek a všeho možného. Jenom kvůli jedné zprávě. Naštěstí naději jsem neztratila. Naopak díky ni mi to pomohlo uvědomit si, že mám taky svoji hodnotu a znovu se postavit na nohy. A to ještě obrněnější proti takovým situacím a lidem. Je důležité se ze všech takových věcí vysekat a poučit, i když se nám jeví jako neřešitelné a beznadějné.

Problémy se daji většinou vždycky nějak vyřešit. I kdybychom měli třeba jenom 0,00000001 % naděje, tak tam je pořád na konci ta jednička a ta naděje tam je! Nikdy totiž nevíte, co se může stát, když nepřestanete věřit a doufat v to dobré. A proto...


On & ona

17. ledna 2018 v 20:28 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~

On
Vyšel ven z přeplněného tanečního sálu. Postavil se ke vchodu. Byla chladná únorová noc. Z kulturního domu proudilo, světlo, teplo a veselí. Jenom on ho nevnímal. Stál tam s flaškou v ruce a nevěděl, co dělat. I když mu díky alkoholu bylo teplo, jeho srdce jakoby zamrzlo a bylo chladné, ostatně jako samotná noc. A to díky ní, pomyslel si.

Uvažoval nad tím jak ho mohla zradit. Po tak dlouhé době. Myslel si, že je ta pravá. Věřil v to. Jak byl chlapec naivní. Byla to jenom jedna z mnoha, co si zahrávala s jeho srdcem jako s hračkou. Zkrátka mrcha. Přepadla ho obrovská naštvanost a smutek. Začal se celý třást. A najednou, se stalo něco, co by málokterý kluk přiznal. Začaly se mu po tváři kutálet obří slzy. Pramenila v nich nenávist a zrada, smíchané se smutkem. Uvědomil si, že jeho život už nebude jako dřív. Něco v něm zrovna umřelo. Nebo část něj, kterou si vzala?

Ona
Byly dvě hodiny ráno. Seděla ve svém pokoji pohlceným tmou na posteli a poslouchala písničky. Byla chladná únorová noc. Brečela už nejméně pět hodin. CÍtila, jak jí bolí hlava, vidí všechno rozmazaně a jak se cití slabá. V uších jí zněly smutné písničky a dívala se před sebe. Ani tak nevnímala samotný pokoj, jakoby byla v jiném světě.Všichni okolo ní spokojeně spali, zatímco ona prožívala nejhorší noc svého života. Dva nejbližší lidé ji zradili. A to spolu. Bylo to jako ve špatném snu, ze kterého se nemohla probrat. Přála si zmizet od toho všeho a začít znova. Přála si najít sílu, aby mohla jít dál. Místo toho jenom seděla a neměla už nic. Všechny emoce se z ní vytratily, až zbylo jenom tělo bez duše.

Oba
A tak v této únorové noci oba dva ztratily kousek sebe. Cítili naprostou beznaděj a pocit, že život se k ním zachoval nefér. Ale to ještě netušili, co ten život na ně chystá. Hodlá je svést dohromady. Sice to nebude hned a ještě chvillku si bude s jejich osudy pohrávat, ale jednou se to stane. Nejdřív se budou jenom míjet, ale nebudou o tom vědět. Později si k sobě najdou cestu. Až bude správný čas a správné místo.

Později:
Když už je dal dohromady často si pohrávala s jednou myšlenkou.Přála si, aby v tu noc mohla za ním přijít. Objevit se před kulturákem a dát se s ním do řeči. Jenom se na něj usmát, podpořit, možná ho objemout. A říct klasické klišé ,,to bude dobré". Jaké by to asi bylo? V tu noc by z něčeho hrozného mohlo vzniknout něco tak krásného. Místo toho v nich obou byla miniaturní jiskřička naděje, kterou převažovala beznaděj. Ale právě díky té malé jiskřičky naděje se ti dva v budoucnu potkali. Protože pořád někde tam uvnitř sebe věřili v to dobré.

Kam dál