Emoce

7. dubna 2018 v 23:12 | Ter |  ~Básně~
Nenápadně ses mi vkradl do srdce
a naučil mě znova cítit emoce.
Krásnou lásku jsi mi ukázal,
ale teď už to vše čas vzal.

Všechny dotyky, objetí a pohlazení,
všechny radosti, společné chvíle,
to už není.

Místo radosti teď cítím smutek,
místo abys byl se mnou, tak jsi utek.
Byla to věc kterou jsem nečekala,
ale nelituju toho, že jsem ti své srdce dala.

Pořádně ještě nechápu ten náš konec,
proč najednou lásce odzvonil zvonec.
Přece ten, kdo o někoho stojí,
sebere veškerou odvahu svoji,
a rve se o lásku dál,
než aby to vzdal.
Jenže ty ses na mě vykašlal.
 

Tak krásná a tak krutá zároveň

6. dubna 2018 v 16:36 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Asi takhle bych popsala realitu. Jeden den si lítate s hlavou v oblacích, všechno je báječné a pak přijde tvrdá facka a jste zase při zemi. Teď vás možná napadne, že tak to holt je, že bývají lepší dny a horší. S tím mi nezbývá nic jiného než souhlasit. Proto už tak neberu některé okamžiky na lehkou váhu. Tyhle ty "facky" vás naučí si vážit toho pěkného a poučit se z toho krutého a hnusného. Díky ním už jsem si zažila pěkných pár lekcí. Nejspíš si tímhle projde každý z nás.

Realita dokáže být někdy pěkná potvora. Srazí vás na kolena a vy najednou nevíte co a jak. Najednou se to zdá jako úplná beznaděj. Rozplyne se váš "pohádkový život" a nastane horor. V tento moment je to jen a jen na vás, abyste něco udělali. Nejhorší je nedělat nic. Zničí vás to, věřte mi. Jenomže je to fakt těžké. V těchto těžkých chvílích to chce nebýt sám/a doma a utápět se v problémech a depresích. Idealní je být pořád něčím zaměstnaný. Nenechat se jen tak srazit na kolena. Ukázat toho bojovníka ve vás. :) I když máte třeba na srdci obří šrám a "krvácíte" tak jděte dál. Je to přece vaše cesta a tak je to jenom na vás. Jak říká jedno mé oblíbené klíše a Michal Malátný :D "každý sám svého štěstí strůjce"


Proto všem, co teďka prožívají krutou a hnusnou realitu, přeju plno sil. Nebude to hned dobré, to opravdu ne. To by jsme si nalhávali pěkné kecičky tady :D Ale časem to bude lepší a lepší. On ten čas asi ví, co dělá, i když ho občas tak nenávidím.

Životní rozhodnutí

27. února 2018 v 12:17 | Ter

Každý občas stojíme na pomyslné cestě, která se v určitém bodě rozdělí na dva směry. A tak jenom stojíme a přemýšlíme jestli jít tou cestou vpravo, nebo vlevo? Co tím chtěla autorka říct? Zkrátka občas přijde obří životní rozhodnutí, kdy se musíme rozhodnout a něco obětovat. Je dobré si takové věci pořádně promyslet, vyšpekulovat všechny plusy a mínusy a hlavně se nezapomenout poptat i svých blízkých, co si o tom myslí.

Když jsem byla menší, všechno to vypadalo mnohem jednodušší, ale když se teďka mám najednou rozhodovat musím brát ohled na plno jiných věcí a lidí okolo. Achjo, chci zpátky svoji dětskou naivitu :D No není to žádná sranda. Chcete jít naproti svému snu, který máte už snad od prvního stupně základní školy, nebo zůstat v tom stejném městě, které už vám leze krkem, ale jsou tady opravdu zlatí lidi? Navíc někteří lidi vás ve Vašem snu nepodpoří, takže to je taky trošku těžší si vydupat to, co chcete vy. Budou Vám říkat, ať to neděláte, že to je blbost a že vy jste prdlí, taky ať raději děláte něco jiného a tak dále. Takovým lidem bych fakt moc chtěla ukázat, co ve mě je a že se jenom tak nezvdám. Není to samozřejmě ale jenom kvůli nim, byl by to spíš takový bonus :D

Víte co? Až budu stát na té pomyslné cestě a zjistím, že ani jedna cesta nebude ta pravá, tak si udělám svojí vlastní cestu. Projdu všemi těmi překážkami a nástrahami za svým snem. Nevzdám se. Protože ať už se rozhodnete jakkoliv, dělejte to tak, abyste toho nelitovali ani jedinou sekundu svého života. Buď Vám to něco dá, nebo něco vezme. Nebo oboji, pak už asi nic mezitím není.

 


Jsem jenom člověk

11. února 2018 v 21:14 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Občas mlčím, ale chci toho tolik povědět. Pak si ale uvědomím, že je to zbytečné. Jsou to jenom slova, která stejně nedokáží vyjádřit všechno. A tak jenom sedím a utápím se v smutku. Přemýšlím a přemýšlím. Stéká mi po tváři slza a přeji si, abys byl tady. Vedle mě, přímo teď. Obejmul mě, na nic se neptal a jenom tak se mnou seděl. Tohle by mi stačilo úplně nejvíc.

Místo toho se utápím ve svých pesimistických myšlenkách. Snažím se je zahnat tím vším, co mám ráda, ale už mi to nepřináší takovou radost. Občas to na mě všechno takhle dopadne, ale jsem přece jenom člověk. A navíc člověk, který se nevzdává. Jenomže v těchto chvílích je těžké vidět naději, musím "jenom" věřit, že tam někde je.

Tak tu dál sedím a mlčím. Smutná a zklamaná. Říkám si, že nejlepší bude jít spát, na všechno se vybodnout a začít už s tím další den něco dělat. Protože kdo jiný by Vám měl pomáhat z Vašich problémů, než hlavně vy?

Neztrácet naději!

4. února 2018 v 15:15 | Ter |  ~Téma týdne~
Ono se to snadno řekne. Ale hůř udělá. Kolikrát už jsem ztratila naději. Kolikrát jsem se cítila na dně. Myslela si, že už není pro co žít a chtěla to vzdát. Jsem ráda, že jsem naštěstí našla poslední zbytky naděje i v těch nejvíc temných dnech a nevzdala to. Občas je to jako kdyby nebylo snad žádné řešení na naše problémy, nebo dané situace. A tak se pořád trápíme a špekulujeme jak to vyřešit. Důležité je si vždycky najít něco díky čemu tu naději neztratíme. Dát si nějaký cíl, nebo naději neztrácet kvůli někomu nám blízkému. A co je taky důležité je mít lidi, kteří nás z toho začarovaného kruhu dostanou. Otevřou nám oči a řeknou, co to zase děláme za hlouposti :D No a pomůžou nám :)

Nechci psát nějaké motivační články. Ani to neumím. Ale když ztratíte naději, tak ztratíte všechno. Člověk bez naděje je jako květina bez vody, já bez jídla, nebo moje babička bez Ulice. Zkratka to nejde :D Neví co se svým životem a utápí se. Kolikrát ho chce i ukončit. I když s vámi lidi tolikrát zametli, tak zrovna kvůli nim bych tu naději neztrácela. Jednou jsem dostala pěknou lekci, kdy jsem vlastně ani jednomu člověku nic neprovedla a on mi napsal něco hodně nepěkného. Jelikož jsem si brala tyhle věci kdysi osobně a k srdci, tak mým řešením bylo brečet snad i hodinu v kuse. A co z toho bylo? Nic. Myslíte, že ho to zajímalo, že mě tím ublížil? Ne. Byla jsem z toho delší dobu beznadějná. Nastalo období blbé nálady, hádek a všeho možného. Jenom kvůli jedné zprávě. Naštěstí naději jsem neztratila. Naopak díky ni mi to pomohlo uvědomit si, že mám taky svoji hodnotu a znovu se postavit na nohy. A to ještě obrněnější proti takovým situacím a lidem. Je důležité se ze všech takových věcí vysekat a poučit, i když se nám jeví jako neřešitelné a beznadějné.

Problémy se daji většinou vždycky nějak vyřešit. I kdybychom měli třeba jenom 0,00000001 % naděje, tak tam je pořád na konci ta jednička a ta naděje tam je! Nikdy totiž nevíte, co se může stát, když nepřestanete věřit a doufat v to dobré. A proto...


On & ona

17. ledna 2018 v 20:28 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~

On
Vyšel ven z přeplněného tanečního sálu. Postavil se ke vchodu. Byla chladná únorová noc. Z kulturního domu proudilo, světlo, teplo a veselí. Jenom on ho nevnímal. Stál tam s flaškou v ruce a nevěděl, co dělat. I když mu díky alkoholu bylo teplo, jeho srdce jakoby zamrzlo a bylo chladné, ostatně jako samotná noc. A to díky ní, pomyslel si.

Uvažoval nad tím jak ho mohla zradit. Po tak dlouhé době. Myslel si, že je ta pravá. Věřil v to. Jak byl chlapec naivní. Byla to jenom jedna z mnoha, co si zahrávala s jeho srdcem jako s hračkou. Zkrátka mrcha. Přepadla ho obrovská naštvanost a smutek. Začal se celý třást. A najednou, se stalo něco, co by málokterý kluk přiznal. Začaly se mu po tváři kutálet obří slzy. Pramenila v nich nenávist a zrada, smíchané se smutkem. Uvědomil si, že jeho život už nebude jako dřív. Něco v něm zrovna umřelo. Nebo část něj, kterou si vzala?

Ona
Byly dvě hodiny ráno. Seděla ve svém pokoji pohlceným tmou na posteli a poslouchala písničky. Byla chladná únorová noc. Brečela už nejméně pět hodin. CÍtila, jak jí bolí hlava, vidí všechno rozmazaně a jak se cití slabá. V uších jí zněly smutné písničky a dívala se před sebe. Ani tak nevnímala samotný pokoj, jakoby byla v jiném světě.Všichni okolo ní spokojeně spali, zatímco ona prožívala nejhorší noc svého života. Dva nejbližší lidé ji zradili. A to spolu. Bylo to jako ve špatném snu, ze kterého se nemohla probrat. Přála si zmizet od toho všeho a začít znova. Přála si najít sílu, aby mohla jít dál. Místo toho jenom seděla a neměla už nic. Všechny emoce se z ní vytratily, až zbylo jenom tělo bez duše.

Oba
A tak v této únorové noci oba dva ztratily kousek sebe. Cítili naprostou beznaděj a pocit, že život se k ním zachoval nefér. Ale to ještě netušili, co ten život na ně chystá. Hodlá je svést dohromady. Sice to nebude hned a ještě chvillku si bude s jejich osudy pohrávat, ale jednou se to stane. Nejdřív se budou jenom míjet, ale nebudou o tom vědět. Později si k sobě najdou cestu. Až bude správný čas a správné místo.

Později:
Když už je dal dohromady často si pohrávala s jednou myšlenkou.Přála si, aby v tu noc mohla za ním přijít. Objevit se před kulturákem a dát se s ním do řeči. Jenom se na něj usmát, podpořit, možná ho objemout. A říct klasické klišé ,,to bude dobré". Jaké by to asi bylo? V tu noc by z něčeho hrozného mohlo vzniknout něco tak krásného. Místo toho v nich obou byla miniaturní jiskřička naděje, kterou převažovala beznaděj. Ale právě díky té malé jiskřičky naděje se ti dva v budoucnu potkali. Protože pořád někde tam uvnitř sebe věřili v to dobré.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 7:07 | Ter |  ~Téma týdne~
Ještě nedávno, mi byl tenhle pocit absolutní nuly hodně známý. Myslela jsem si že nic neumím, lidem jsem akorát na obtíž, že nemám žádné úspěchy, nebo něco na co bych mohla být hrdá, byla jsem nespokojená s mým vzhledem a tak dále a tak dále. Prostě jsem si tohle pořád dokola opakovala, až tomu moje mysl uvěřila. Když se nad tom ohlídnu zpátky jenom kroutím hlavou, ale co, minulost už nezměníme. A bez toho všeho bych nebyla tím, kdo jsem teď.

Poučila jsem se časem dál do budoucnosti. Už mě nebavilo, jak si všichni mysleli o sobě nejvíc a měli pocit, že si ke mně můžou dovolit co si zamanou. Nebo můžou jenom brát a ne dávat. Víte, zkoušela jsem to po dobrém. Ale bohužel, nejde to. Občas musíte být trochu mrcha. Teda pokud nechcete být tou absolutní nulou, co je nešťastná se svým životem a nic pro to nedělá, sedí ztrápeně doma a je zdeptaná.

Každý z nás má občas pocit, že nestojí za nic. Třeba když se mu něco nepovede. V takových chvílích se musí zatnout zuby a nevzdat se. Vzdát se je totiž lehké, ale bojovat dál už ne. Ale když pro něco bojujete, nebo si za tím jdete, je to lepší pocit, jako ten když se vzdáte. Není to jednoduché, ale je to pořád lepší, než být tou absolutní nulou. A co je ještě horší je být absolutní nulou sami pro sebe.Tohle nikdy nedovolte.

Slib

4. ledna 2018 v 17:26 | Ter |  ~Téma týdne~
Jak jsem byla menší, tak jsem jim hrozně věřila. Však to znáte. Nejlepší kamarádky navždy, největší láska navždy, nikdy neodejdu, nikdy na to nebudeš sama a bla bla. Sliby chyby, jak se říká.

Nejhorší asi po tom všem je věřit lidem, že to myslí ještě vůbec vážně. A když uvěříte? Ve vzácných případech ten slib opravdu dodrží. Lidé pořád jenom slibují hory doly. Od nového roku to bude jinak, změním svůj způsob života, více začnu žít a miň budu na pc, najdu si na tebe čas a táák. Jenomže takhle lžou hlavně sobě. Ale když jim to vyhovuje, směle do toho :D

Snažím se slibům vyhýbat. Vím totiž, že někdy není v mojich silách ho dodržet a tak vždycky raději dodám ,,ale nepočítej s tím úplně, nebo na 100%". Jenom tak raději. No a prostě to neslíbím :D A když už něčo slíbím, tak jsem si tím stoprocentně jistá. Víc jak jindy. A ještě si to tak 10x promyslím, jestli jde o něco vážnějšího :D Holt v tomdle jsem celkem hodně opatrná. Nesnáším totiž potom to zklamání z nedodrženého slibu. Beru to potom jako zradu od toho druhého člověka. Protože mi vpodstatě lhal a svůj slib nedodržel, i když tvrdil něco jiného.

No a na závěr? Buďme rádi, že se malíčkové sliby už neberou tak vážně :D (kdesi jsem četla, že když lžete a porušitě slib, tak si ten malíček máte useknout).


Menší moudro na úplný závěr: "Každý slib je na nejlepší cestě k tomu být falešný."




Vyjímečný člověk

1. ledna 2018 v 22:33 | Ter |  ~Co mě zaujalo~
Přemýšela jsem... Ano takhle to většinou začíná :D No takže jsem si takhle jednou přemýšlela, proč mi někteří lidé přijdou od první chvíle, co se s něma bavím něčím tak sympatičtí a něco mě k ním táhne. Možná je to jejich charakter, to jak na mě působí, když mi něco říkají, nebo jejich řeč těla. Možná... Spíš mě to k ním táhne, protože jsou něčím jiní. Něčím, co nemám, nebo co tak úplně neznám a je to pro mě nové. Něčím co hledám a pak to najdu v nich. Možná je to i tím jak se vyjadřují, chovají k ostatním, jejich pohled na svět, nebo jak se chovají ke mně.

Nejspíš to znáte taky. Nestává se mi to ani tak často. Občas se ale potkám s někým a připadá mi to, jako bychom se znali odjakživa. Kecáme a kecáme. O všem možném. Žeru každé slovo, co mi poví a poslouchám s napjatýma ušima. A pak se kouknu na čas a zjistím, že uběhly třeba 3 hodiny :D Zkrátka si hrozně rozumíme. A nemusí to tak být jenom s člověkem opačného pohlaví. Je to přesně ten typ lidí, které nepotkávám denně. Objeví se opravdu zřídka a když už, tak na ně nemůžu zapomenout. Zanechají ve mě jakýsi pocit, který ani nedokážu popsat. Pocit výjmečnosti. Ale zkusím to. Když se s něma bavím, tak je to hrozně uvolněné a citím se naprosto v klidu. Nemusím si na nic hrát, protože vím, že oni jsou sami sebou taky. Je to jakoby se dva staří kamarády setkali po dlouhé době a povídali si o tom všem co prožili nebo prožívají.


Citím, že si v sobě nesou něco vyjímečného. A to mě k ním táhne. Je to jakoby mě k sobe přilákali nějakou magickou silou :D

Lost

30. prosince 2017 v 13:42 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
V ten jeden jediný den se jí život rozletěl na milion malých kousků.
Věděla, že už ho nikdy neposkládá dohromady tak jako byl dřív.
Jenom přemýšlela a nevěděla co dál.


Kam dál