Říjen 2017

Dušičky

29. října 2017 v 18:26 | Ter |  ~Něco jako téma~
Pomalu ale jistě se blíží dušičky. Tento rok mají připadat na čtvrtek 2. listopadu. Když jsem si o tomhle svátku hledala trochu víc, našla jsem, že svíčka, která se má dát na hrob symbolizuje víru ve věčný život. Což mě osobně přijde moc pěkné. Vlastně už jenom to, že si vzpomeneme a zajdeme na hřbitov není na škodu. I když já tenhle svátek moc ráda nemám, protože je většinou spojený s návštěvou hřbitova.


Dlouho jsem se hřbitovu vyhýbala a nechtěla tam chodit. A když už jsem tam šla, tak jenom rychle na otočku a honem honem pryč. Ono, když tam máte pohřebenou kamarádku z dětství, tak vás to zrovna moc neláká. Navíc jsem nikdy neměla ráda ty pohled členů z rodiny na mě, když jsme šli zrovna kolem jejího hrobu.

Dneska (i když nejsou dušičky) po dlouhé době jsem se rozhodla, že na ten hřbitov teda s mamkou a babičkou zajdu. I ten obří vítr mě neodradil. Došly jsme na místo a začaly procházet hřbitovem. Až jsme došly k tomu místu, které tak nemám ráda. Najednou jsem viděla plno plyšáčků, keramických srdíček, svíček a pak její fotku na náhrobku, kde bylo napsané krom dat: ,,Spi sladce, holčičko naše". Mamka mluvila něco v tom smyslu, že už to bude šest let a jak to letí. V ten moment jsem jí už ale dávno nevnímala a neudržela se. Prostě jsem začala brečet. Znáte takový ten pocit, když hrozně moc nechcete brečet? Nechcete vypadat jako slaboch, snažíte se všelijak to udržet, ale pak to najednou už nejde a vy se rozbrečíte jako malá holka? Tak přesně to se mi dneska stalo. A bylo mi srdečně jedno, že kolem byli lidi a civěli na mě. V ten moment jsem fakt byla ráda, že tam mám mamku a můžu se jí vybrečet na rameno.

Pro někoho jsou dušičky jedním ze dnů, kdy si zavzpomínají na své blízké ale pro mě je to dosud den, který raději strávím doma a když už tak si tu svíčku zapálím v obýváku. Třeba jednou přijde den, kdy mi nebude vadit na ten hřbitov dojít, zavzpomínat si a zapálit svíčku. Ale bohužel pořád jsem v té fázi, kdy mě většinou ten optimismus opustí.

Co vy a dušičky? Zavzpomínáte si rádi, nebo to nějak neřešíte?

Chci ti říct, že...

25. října 2017 v 22:22 | Ter |  ~Moje kecy~
Ani netušíš, jak je někdy pro mě těžké se vyjádřit. Je to jakobych najednou ztratila hlas. Chci mluvit, chci ti taky říct, že tě mám ráda, ale nejde to. Ale věř mi, že tě ráda mám. A to sakra hodně. Jenom to nerada říkám jen tak. Tato slova pro mě totiž mají určitý význam a když už se mi to podaří raz za čas říct, tak to myslím od srdíčka :D A nepotřebuju to cpát všude na socialní sítě a mluvit o tom v jednom kuse.

Poznáš to podle maličkostí. Jsou to činy, které mě prozradí. Jsou to pohledy na tebe o kterých netušíš, je to neustále se strachovaní o tebe jestli jsi v pořádku. Je to schované v otázkách, kde se zajímam o tebe. A i když jsem třeba naštvaná nebo smutná, pořád mi na tobě záleží, i když to dobře skrývám. Stačí si jenom všímat a nebrat vše jako samozřejmost.

Začarované divadlo

21. října 2017 v 19:03 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Je jedenáct večer. Leží na posteli a snaží se usnout. Otočí se na pravý bok, pak na levý. Zadívá se na žaluzie svého okna. Vidí maličké světelné paprsky pouličních lamp, které skrze žaluzie prosvítají. Najednou se jí zdá všechno tak vzdálené a zvláštní. Začne o tom přemýšlet. Až moc. To byl vždycky její problém.

Cítí se jako loutka. Loutka v nějaké blbé divadelné hře, která ji absolutně nedává smysl. A ostatní loutky? No... Některé jsou fajn a nikdy by je nechtěla ztratit, ale některé jsou tak kruté a zlé, že to ani možné není. Začne uvažovat, jak se vlastně v tomdle divadle ocitla. Kdo to divadlo vytvořil a proč s ní takhle zachází a dělá tu divadelní hru tak nesmyslnou a složitou? Tak radostnou i tak moc smutnou. Takovou, že byste ji chtěli pozorovat do nekonečna, i takovou, že byste se nejraději zvedli a odešli.

Najednou je sama uprostřed jeviště. Stojí tam. Dlouhé vlasy má rozpuštěné a splývají jí po zádech. Reflektor jí ozaří. Podívá se před sebe do prázdného hlediska. Ve světle reflektoru vidí poletující prach. Všude je hrobové ticho. Až na její dech. Začne zhluboka dýchat a plakat. Zůstala tu úplně sama. Všichni zmizeli a ona si to nedovede vysvětlit. Nedovede si vysvětlit, proč účinkuje v této divadelní hře. Pořád nechápe ten smysl. Chce utéct. Chce uniknout. Utéct před tímto nevysvětlitelným pryč. Chce jít za tou jedinou osobou, která jí vždycky dokázala uklidnit. Chce jít za tou osobou, díky které je tady. A tak sebere poslední zbytky sil a utíká. Se slzami v očích. Rozevře dveře do její ložnice a schoulí se vedle ní na postel. Osoba se na ní jenom smutně podívá, pohladí jí po vlasech a snaží se jí uklidnit. Loutka je ze všeho tak moc zmatená. Neví, jestli to někdy bude v pořádku. Nechce se dál takhle trápit, ale trápí. Pořád. Takhle je to vždycky. Nenávidí to. Nenávidí, jak slabá je. Nakonec se vyčerpá a usne. Je v říší snů, kde nemá tyhle starosti. Kde je jí krásně a nic nemusí řešit. Kde panuje naprostý klid a mír.

Ráno se ale opět vzbudí a nasadí svou veselou masku, kterou nosí přes den. Přes den jakoby zapomene na to vše a celkem se jí daří hrát svou roli dál. Nechápajíc tohle vše prostě pokračuje. Dokolečka dokola. Napadne jí, jestli někdy bude mít tu sílu masku sundat a naučít se žít bez ní. Bez toho strachu z toho celého divadla. Je to jakoby ji maska chránila. Jenomže masku nemůže mít věčně. Jednou jí bude muset sundat a rozhodnout se co dál. Bude se muset postavit celému divadlu. Úplně sama. Protože todle je jenom o ní. Možná v ten moment bude opět stát v září reflektoru. Možná bude opět cítit to hrobové ticho. Ale ona už nebude možná ta zmatená a ustrašená. Možná se jí dostane toho pochopení. Možná jednou...

*V této rubrice jsem se rozhodla vkládat do příběhů svoje kousky života*

Mám tě ráda, ale...

17. října 2017 v 21:05 | Ter |  ~Téma týdne~
Víš mám tě ráda, ale to je tak všechno. :) Tak hnusná věta, která dokáže ranit a zároveň člověka osvobodit od nejistoty. Jojo, zase to naše známé "ale". Vždycky to všechno tak pokazí, co?

Kdysi bych pro tebe udělala cokoliv ale teď už je to naštěstí pryč. Sice pro mě jsi vyjimečný, ALE, byl a jsi jenom skvělý kamarád. Přála bych takového kamaráda všem. I když to občas bylo pěkně na houby. Přesto vzpomínky s tebou jsou pro mě jedny z těch nejlepších. Těžko tomu věřit, že se známe už 7 let! Pamatuješ jak jsme se poznali? Šlápl jsi do hovna na sídlišti a pak jsi šel hrdě za mnou a mojí kamarádkou se mi představit :D :D No jo, to bylo dětství :D V ten den jsem ještě nevěděla, s kým mám tu čest :)

S člověkem, se kterým můžu ležet v noci uprostřed cesty na dece, chodit na "dobrodrůža" lesem, schovávat se pod dřevěné domečky pro děti, když prší, sledovat tě, jak kvůli mě jíš kytky, prokecat celé dny a noci, vyvádět hlouposti, plánovat to, že si pořídíme gepardy, ale prožívat spolu i to špatné. Jseš prostě skvělý kamarád. Jenomže je tam pořád to ale. Jak už to tak bývá, každý má své ALE. Ty ho máš taky. A navíc je tu další ale a to je, že miluju někoho jiného. I přes to všechno pro mě budeš důležitý třeba i za 20 let. Budeš taková moje vzpomínka na život, který byl tak nevinný a bezstarostný. Na život mojeho puberťáckého, praštěného já.

Mám tě ráda, ale už je tu zkrátka někdo jiný. Někdo, na koho když se podívám tak vím, že bych ho nikdy nedokázala zradit a zranit. Někdo kdo je pro mě momentálně člověk, na kterého myslím hned, co se probudím. Ten někdo, komu můžu s klidem říct pouhé ,,mám tě ráda" bez žádného ale :)


Jeden moment

16. října 2017 v 21:29 | Ter |  ~Něco jako téma~

Jeden jediný blbý (dobrý) moment a co všechno dokáže, nebo co všechno zničí. Kolikrát nad tím dumám. Přijde mi to všechno hrozně zvláštní jak v jeden moment jsem s kamarádkou venku a v druhý moment se dovím, že kamarádka už není. Jak v jeden moment vidím v jedné osobě celý svět a za pár dalších chvil je to pro mě někdo cizí. Jak se to vlastně může stát? Tak rychle a z ničeho nic? Jak v jeden moment můžu být šťastná jako malé dítě a ve druhém být tak smutná a zlomená. Připadám si fakt jako na nějaké pitomé horské dráze u které nikdy nevím, kdy zase budu dole a kdy nahoře. Nesnáším a zároveň zbožňuju tu krásnou nevědomost této "horské dráhy".

Jeden jediný okamžik je to, co teď máme. Právě teď. A žádný jiný už nebude, takový jako ten předtím. Bohužel, bohudík? Je to celkem děsivé. Ale zase na druhou stranu, nové zážitky nejsou nikdy na škodu.

V ten jeden jediný moment se toho může stát tolik, že na to už nikdy, nikdy nezapomeneme. Dokáže nám pěkně obrátit život vzhůru nohama. Nevím no, sama to moc nechápu... Ale asi ty momenty mají i své kouzlo. Pokud převahují ty pěkné, tak se s tím dá nějak žít. A když je nemáme, tak jim musíme holt jít naproti sami ;)

Jen jsem si tak říkala, jak je to někdy všechno hrozně ironické, co všechno v jeden moment máme a nádáváme a pak když to ztratíme, tak teprve poznáme, co jsme měli. Anebo jak se v jeden moment zakoukáme do uplně cizího člověka a pak s ním nakonec strávíme celý život :D :)

Co vy na to říkáte?

Umění žít

11. října 2017 v 21:52 | Ter |  ~Něco jako téma~

Umění žít pro mě není být ve všem perfektní a mít perfektní život. To prostě nejde. Nikdy nic nebude perfektní a s tím se musíte smířit. Umění žít je pro mě dokázat se povznést nad určitou věcí, bavit se, dělat co mě naplňuje a nežít svázaná. Zase nemůžeme stíhat všechno, i kdybychom chtěli. To bychom se z toho pak zcvokli.

Kdysi jsem toho chtěla stihnout hroznatánsky moc. Každý den jsem měla nějakou činnost a do toho se ještě šprtala. Ve výsledku to vypadalo spíše tak, že jsem pak byla akorát více vystresovaná a pak už jsem ani neměla vlastně radost z toho, co dělám, protože už jsem v duchu myslela na další věc, co musím udělat. Zkrátka jsem si toho naordinovala moc.

Umění žít je umět se vykašlat na určité věci. Hodit je za hlavu. Nebýt pořád tak upjatá. Dělat na chvíli blbosti, radovat se a nic neřešit. Co je to pak za život, když jste pořád jak kakabus a berete všechno hrozně vážně? Samozřejmě neříkám, aby jste se vykašlali na všechno, ale víte co, trocha bláznovosti nikdy nikomu neuškodí :D Je to fajn si jenom tak užívat daný moment, nikam nespěchat v klidečku si ho vychutnat.

Vždyť ono už to nějak vždycky dopadne. Když vám nejde o život, tak jde o nic :) No není na tom něco?

Stín za oknem

9. října 2017 v 21:33 | Ter |  ~Téma týdne~



Zní to pro mě tak tajemně. Okamžitě si vybavím nějakou siluetu buďto člověka, nebo zvířete. Většinou něco děsivého, co stojí v noci za naším oknem a něco po nás chce. Třeba duch, který dávno žil v tom domě, kde bydlíme, nebo nějaký vrah (ano, velice optimistický pohled :D). Upřímně, vidět stín siluety za oknem a slyšet zvuk škrábání na okno, tak letím hnedka za někým nebo se schovám pod peřínu (jojo, to by mi určitě pomohlo :D). Naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych něco takového zažila. *Ťuk, ťuk, ťuk*.

Ne vždy může být stín za oknem strašidelnou záležitostí. Třeba je to jenom poslíček pizzy, který čeká, až mu zaplatíte :D Nebo zmatený dědeček, co postává u okna, neboť se ztratil. Záleží to hodně na naši fantazii, co si tam představíme.

Každý může stín za oknem brát jinak. Někdo se bezdůvodně začně bát (spíš já :D), jiný vstane, otevře okno a podívá se co že se to tam děje a další nad tím mávne rukou.

I když stín za oknem většinou zní pro lidi děsivě i tak v tom vidím určitou krásu. Nevíte, co tam skutečně je, dokud to nezjistíte. Do té doby můžete prožívat sladkou nevědomost.


I v tom děsivém je něco krásné :)


Bazar zlých snů

8. října 2017 v 21:53 | Ter |  ~Co mě zaujalo~
Stephen King mě moc nelákal, ale po přečtení jeho povídky, jsem zjistila, že má něco do sebe. Ráda bych se s vámi podělila o úryvek, který mě zaujal. :)

,,V jedné pohádce se vypráví, že každá lidská duše zná všechna tajemství života a smrti i vesmíru. Ale potom, těsně před tím, než se narodí, se skloní anděl, položí prst novorozeňátku na rty, a zašeptá ,,Pšššt". Harris se dotkne důlku pod nosem ,,Podle té pohádky je tohle stopa po prstu toho anděla. Má ji každá lidská bytost".


Takový ten roztomilý malý nástroj

7. října 2017 v 20:36 | Ter |  ~Co mě zaujalo~

Hned poprvé, co jsem uviděla "malou kytarku" jsem z toho byla udivená a nadšená. Líbilo se mi, jak to zní i vypadá. Tak jsem si zjistila, že ta malá kytarka se jmenuje ukulele a moje googlování započalo. Dověděla jsem se, že to je strunný nástroj většinou o 4 strunách, který pocházi z Havaje. Ještě aby nebyl z Havaje. Ten zvuk toho je strašně takový uklidňující a pohodářský. Když vidím někoho jak si tak brnká na ukulele, tak je to uplně takový dobrý. Je to nástroj tak akorát na to, abyste ho čapli do ruky a šli někam ven a zpívali vysmátí jak sluníčka :D

Jak jsem tak pak hledala různé videa na YT, tak jsem narazila na pár fakt dobrých. Asi nejlepší je pro mě od Twenty one Pilots:


U některých lidi jsem až koukala, jak jsou šikovní! Třeba tenhle borec:


Ukulele je nástroj, který mě zaujal víc jak kytara. Možná to bude i tím, že je to lehčí na hraní. Někdy v budoucnu bych se na něj ráda naučila. Zatím ale budu jenom obdivovat a poslouchat videa na YT :D


Co vy a ušulele? :D Líbí se vám? :)

Vůle žít

5. října 2017 v 17:52 | Ter
Vůle žít.
Zajímavé téma. :) Líbí se mi, že každý na to má jiný pohled. Tady je můj:

Život je jeden. Jeden jediný. Nic víc, nic míň. Jedna šance pro každého. Je jenom na nás, jak s tím naložíme. Buď budeme depkařit, žít ve stresu, přežívat ze dne na den a budeme nespokojení. NEBO si najdeme něco, co nás naplňuje. Něco pro co budeme dýchat, žít, bojovat a co bude náš život. Musí to být něco, do čeho dáte váš omezený čas a nebudete toho ani na sekundu litovat. Musí vás to dělat šťastný jako malý dítě.

Vůle je něco, co se u každého může hodně lišit. Někdo má vůli hrozně velkou a někdo se zase vzdává bez pokusu bojovat. Já si myslím, že život je boj. Nic není jenom tak. Chceš něco? Bojuj :) Bojuju pro to. O čem by to pak bylo lidi? To by bylo příliš jednoduché.

Život je krásný i když jsou v něm občas temné chvilky. Já si ale myslím, že za každou touhle temnou chvilkou zase budou ty světlé. A ty bývají nejlepší. Pro ty se vyplatí žít.


Nezapomeňte, že. ,,Kde je vůle, tam je cesta".



Lidi, já mám dneska tak boží náladu :D

4. října 2017 v 20:36 | Ter |  ~Moje kecy~
Právě jsem se "doučila" ekonomii. Teda no moc se mi nechtělo, tak doufám, že nějaká ta troječka z toho bude. Jsem skromná, co se týče tohodle předmětu :D Předtím jsem měla boží hodinu zumby. Šla jsem tam taková rozespalá, pomalu se mi moc nechtělo, ale pak najednou hodina utekla jako voda a já si říkala ,,to bylo nějaké krátký, ne?" :D Chodí tam s námi i důchodkyně a to kdybyste viděli, jak ty to tam rozjíždějí! Když začal hrát Ego a Rubert Burian - Žijeme len raz, tak najednou ožily ještě víc (bolavé klouby a tak šlo najednou stranou :D) a jely jako za mlada! Tak jsme tam trsaly všichni.

Normálně, dneska mě ani ta škola tak neštvala. Stala se divná věc. Začala jsem rozumět učivu v matice. Nevím, kdo byl víc překvapený, jestli učitel, nebo já :D Každopádně, zázraky se dějí.



Já dneska v matice :D :D