Začarované divadlo

21. října 2017 v 19:03 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Je jedenáct večer. Leží na posteli a snaží se usnout. Otočí se na pravý bok, pak na levý. Zadívá se na žaluzie svého okna. Vidí maličké světelné paprsky pouličních lamp, které skrze žaluzie prosvítají. Najednou se jí zdá všechno tak vzdálené a zvláštní. Začne o tom přemýšlet. Až moc. To byl vždycky její problém.

Cítí se jako loutka. Loutka v nějaké blbé divadelné hře, která ji absolutně nedává smysl. A ostatní loutky? No... Některé jsou fajn a nikdy by je nechtěla ztratit, ale některé jsou tak kruté a zlé, že to ani možné není. Začne uvažovat, jak se vlastně v tomdle divadle ocitla. Kdo to divadlo vytvořil a proč s ní takhle zachází a dělá tu divadelní hru tak nesmyslnou a složitou? Tak radostnou i tak moc smutnou. Takovou, že byste ji chtěli pozorovat do nekonečna, i takovou, že byste se nejraději zvedli a odešli.

Najednou je sama uprostřed jeviště. Stojí tam. Dlouhé vlasy má rozpuštěné a splývají jí po zádech. Reflektor jí ozaří. Podívá se před sebe do prázdného hlediska. Ve světle reflektoru vidí poletující prach. Všude je hrobové ticho. Až na její dech. Začne zhluboka dýchat a plakat. Zůstala tu úplně sama. Všichni zmizeli a ona si to nedovede vysvětlit. Nedovede si vysvětlit, proč účinkuje v této divadelní hře. Pořád nechápe ten smysl. Chce utéct. Chce uniknout. Utéct před tímto nevysvětlitelným pryč. Chce jít za tou jedinou osobou, která jí vždycky dokázala uklidnit. Chce jít za tou osobou, díky které je tady. A tak sebere poslední zbytky sil a utíká. Se slzami v očích. Rozevře dveře do její ložnice a schoulí se vedle ní na postel. Osoba se na ní jenom smutně podívá, pohladí jí po vlasech a snaží se jí uklidnit. Loutka je ze všeho tak moc zmatená. Neví, jestli to někdy bude v pořádku. Nechce se dál takhle trápit, ale trápí. Pořád. Takhle je to vždycky. Nenávidí to. Nenávidí, jak slabá je. Nakonec se vyčerpá a usne. Je v říší snů, kde nemá tyhle starosti. Kde je jí krásně a nic nemusí řešit. Kde panuje naprostý klid a mír.

Ráno se ale opět vzbudí a nasadí svou veselou masku, kterou nosí přes den. Přes den jakoby zapomene na to vše a celkem se jí daří hrát svou roli dál. Nechápajíc tohle vše prostě pokračuje. Dokolečka dokola. Napadne jí, jestli někdy bude mít tu sílu masku sundat a naučít se žít bez ní. Bez toho strachu z toho celého divadla. Je to jakoby ji maska chránila. Jenomže masku nemůže mít věčně. Jednou jí bude muset sundat a rozhodnout se co dál. Bude se muset postavit celému divadlu. Úplně sama. Protože todle je jenom o ní. Možná v ten moment bude opět stát v září reflektoru. Možná bude opět cítit to hrobové ticho. Ale ona už nebude možná ta zmatená a ustrašená. Možná se jí dostane toho pochopení. Možná jednou...

*V této rubrice jsem se rozhodla vkládat do příběhů svoje kousky života*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 22. října 2017 v 20:15 | Reagovat

Zajímavý příběh, hezky se to čte.:-)

2 vain vain | E-mail | Web | 30. října 2017 v 8:03 | Reagovat

Jednou tu masku určitě odhodí.. věřím v to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama