Listopad 2017

Zimní noc

30. listopadu 2017 v 13:26 | Ter |  ~Básně~
Stála uprostřed klidné zimní noci,
nevěděla jestli jít dál bude moci.
Padaly krásné a úchvatné vločky sněhu,
zacítila jejich něhu.
Dotkly se její tváře a pak se do ní vpily,
jako by jí políbily.

Na nebi všude hvězdy a kolem bílo,
to se děvčeti zalíbilo.
Uprostřed té tiché přenádherné noci,
ovládl jí jakýsi klidný pocit.

Už nelámala si hlavu s tím, že neví jak dál,
už nelámala si hlavu s tím, co jí čas vzal.
Všude kolem bylo ticho a klid,
že jenom tak mohla stát a být.


Kde je vůle..

25. listopadu 2017 v 19:21 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Vždycky mi říkáš... ,,Kde je vůle, tam je cesta". A pak se na mě mile usměješ. Co když už tu vuli nemám?

Why so serious?

23. listopadu 2017 v 17:51 | Ter |  ~Něco jako téma~

Nejsem zrovna ten nejvíc optimistický člověk, ale snažím se nepropadat pesimismu, i když někdy je to pekelně těžké :D Jde mi o to, že v poslední době, když jsem se tak rozhlédla kolem sebe a začala vnímat více své okolí a zaposlouchala se, co vlastně ti lidi říkají, tak mi došlo, že se skoro ani neusmívají, jsou spíš tací chcíplí a pořád mluví jenom o tom vážném. No občas není na škodu, být trošku vážní, ale jak ráda říkám, ,,why so serious?" Vždyť jsme mladí a právě prožíváme ty nejlepší léta našeho života. Tak si pojďme ten život trochu užít, než bude pozdě. Na co pak budete vzpomínat, když budete starý dědoušci a babičky? Na to, jak jste se jenom učili, poslouchali všechny na slovo a brali všechno tak vážně?

Pojďme se někdy od toho všeho jen tak odprostit, dělat něco co vás baví, nebo být s těma co vás baví a hnedka bude všem líp. Škola, nebo práce můžou být sice někdy naprd, ale vždycky si musíme najít důvod proč se tím vším nenechat pohltit a nebýt kvůli tomu důležitý jak ehm.. raději nic :) :D

Nemám ráda důležité lidi, co si neumí udělat srandu ze sebe, nebo života. Vždyť ten jejich život musí být hrozně nudný! Asi tak není ale úplně normální se smát jak blbeček furt všemu (heh, no kdo občas nemá takové stavy? :D) ale chápejte, ono když se chce tak se stačí na svět podívat jinýma očima a hnedka může být všechno jinak :)

Odpoutani se od minulosti

15. listopadu 2017 v 20:52 | Ter |  ~Moje kecy~
Jsem ten typ člověka, co se rád zaobírá svými vzpomínkami. Ono to ani nejde na určité věci zapomenout. Třeba na tu noc kdy jsem si jela s partou autem prázdnou silnici, poslouchali písničky na celé auto a nakonec seděli venku pod hvězadami na kopci. Nebo když jsem poprvé spala pod širákem. Svoji první pusu. První opravdovou zradu od někoho blízkého. Nebo první lásku. To jsou všechno tak krásné i hrozné vzpomínky.

Mám s těmi okamžiky spojené určite pocity, které jsou silné a nejdou zapomenout. I když se říká, že co bylo, bylo, tak na to stejně zapomenout nejde. I kdybychom chtěli sebevic. Jediné co můžeme udělat je vytvořit nové vzpomínky.

Je těžké se odpoutat od něčeho nám milého, ale nakonec stejně vzbudou jenom vzpomínky.

Dílky

12. listopadu 2017 v 13:45 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~
Celou dobu čekám, až do sebe zapadnou ty správné dílky a můj život tak bude dávat smysl. Ale co když jsou ty dílky každé jiné a nikdy nezapadnou?

Ty & já

8. listopadu 2017 v 12:47 | Ter |  ~Básně~

Ležíme vedle sebe,
když tě mám je to pro mě jako nebe.
Ruku v ruce máme,
na něco se díváme.
Čas utíká rychlostí blesku,
ne jako když stojím frontu v Tescu.

Koukám se na tebe, když nevnímáš,
a říkám si jaký pocity asi zrovna máš.
Ty, chlapče dostal ses mi pod kůži,
což je horší než budnutí růží.

Nenápadně ses mi dostal do života,
byl jsi pro mě taková novota.
Novota, co lákala mě víc a víc,
no prostě nedala jsem si říct.

Dál už víš, jak to bylo,
mě se to všechno tak zalíbilo.
Ty naše procházky,
ze kterými byly schovány pocity lásky.

Jen kamarádi jsme však byli
a v jeden večer ledy prolomili.
Ten večer nikdy nezapomenu,
usměju se, kdykoliv si na něj vzpomenu.
A jaké je to všechno nyní?

Krásné, úžasné, snění,
jenom doufám,
že ne poblouznění.



Navždy

8. listopadu 2017 v 12:33 | Ter |  ~Téma týdne~
Jak já tohle slovo nerada používám. Většinou nám slibuje něco, co se nakonec stejně nesplní. Kolikrát už mi někdo řekl, že tu pro sebe budeme navždy, nebo jsem si s někým slíbila, že budeme nejlepší kamarádky na vždy. No a hádejte jak to dopadlo? Kecy v kleci.

Neříkám ale, že je to tak vždycky. Existuje plno případů lidí ve vztahu kdy to bylo opravdu navždy. Někdy jsem dokonce i četla, že spolu byli nějácí dva lidi v manželství 87 let (taky to patřilo k nejdelšímu manželství). Tomu říkám opravdu sakra navždy. Ne jako "navždy" na dva měsíce.

Navždy je pro mě slovo, kterému se dá těžce věřit. Když vám ho ale poví někdo, kdo je s vámi v dobrým i ve zlým nějakou tu dobu, zná vás jako svoje boty, ví, jaký magor jste, co máte rádi, zajímá se o vás, tak proč bych o tom navždy měla pochybovat. Třeba to tak opravdu bude. Když se někomu vyplní jeho navždy tak je to šťastný člověk :)


Nový život

3. listopadu 2017 v 23:48
Někdy mám obrovskou chuť se jednoduše sbalit a odjet. Daleko z tohodle městečka, lidi, problémů, starostí.

Prostě přemýšlím, jaké by to asi bylo. Chyběla bych vůbec někomu? Žilo by se mi líp? Možná... Dostala bych jinou šanci a začala odznova. Poznala nové přátelé. Zkusila plno věcí a žila jiný život. S touhle myšlenkou si pohrávam už dlouhou dobu. Už jsem i přemýšlela, jak bych všechno udělala, ale pak jsem se zarazila. Mám tady rodinu. Rodinu, kterou miluji nadevše. Nemohla bych jim to udělat, aspoň ne na dlouho. Chyběli by mi.

Někdy jsem ale jednoduše unavena z toho všeho, co se děje. Vstanu, jdu do školy, přijdu úplně vycucla, do toho kamarádky, všelijaké problémy, učení, faleš lidi okolo, co mě chtějí vidět padnout.

Jak by to bylo krásné zmizet. Jenom tak. Vybrat si na mapě náhodne místo a jet tam a začít nový život. Třeba někdy.

Malá holka

2. listopadu 2017 v 21:41 | Ter |  ~Moje kecy~
V poslední době myslím hodně na to, jak jsem byla malá. Taková nic moc netušící o životě, bezstarostná akční holčička. Prý jsem pořád někde skákala, šplhala a celkově moc dlouho neposeděla. Teď se mi zrovna vybavil moment, kdyz jsem se jenom tak rozhodla, že vyšplhám jednu takovou obří horolezeckou zeď a prostě to šla udělat. Když se nad tím teď zamyslím, moc jsem se s tím nesrala :D Celkově jsem si dětství moc užila. Nějak jsem nezávislačila na počítači, ale spíš byla venku. Nejvíc šťastná jsem ale byla, když jsem jenom tak mohla ležet v posteli mezi mamkou a taťkou (idealně ještě s kocourem :D) a usínat, nebo se nechat škrabkat na zádech.



Jako malá holčička jsem si sebe nepředstavovala vůbec teď jaká jsem. Zajímalo by mě, jaké by to asi bylo potkat se s tou malou jako moje budoucí já, jít za ní, popovídat si s ní a strávit s ní třeba jenom jeden den, aniž by tušila, kdo jsem. Jak bych se jí asi líbila... Chtěla bych si znovu připomenout, jaké to je vidět svět jejíma modrýma očima. Říct jí, ať nedělá kraviny v budoucnu a ať nikam nespěchá s klukama :D Že pak potká jednoho, který jí přetočí život o 360°. Ale to bohužel nejde, i když by to bylo hrozně fajn. Ale kdo ví, jak by to bylo, kdyby se to co se stalo nestalo :D (Fuhaa, doufám, že to dává smysl, dneska nějak filozofuju).

Každopádně uvnitř pořád tou malou holčičkou jsem. I když ne tak jako předtím. Vím ale, že jí nechci zklamat. A proto se budu snažit plnit její dávné sny a užívat si život plnými doušky, tak jak to ráda dělávala ona.