Leden 2018

On & ona

17. ledna 2018 v 20:28 | Ter |  ~Můj kousek pravdy~

On
Vyšel ven z přeplněného tanečního sálu. Postavil se ke vchodu. Byla chladná únorová noc. Z kulturního domu proudilo, světlo, teplo a veselí. Jenom on ho nevnímal. Stál tam s flaškou v ruce a nevěděl, co dělat. I když mu díky alkoholu bylo teplo, jeho srdce jakoby zamrzlo a bylo chladné, ostatně jako samotná noc. A to díky ní, pomyslel si.

Uvažoval nad tím jak ho mohla zradit. Po tak dlouhé době. Myslel si, že je ta pravá. Věřil v to. Jak byl chlapec naivní. Byla to jenom jedna z mnoha, co si zahrávala s jeho srdcem jako s hračkou. Zkrátka mrcha. Přepadla ho obrovská naštvanost a smutek. Začal se celý třást. A najednou, se stalo něco, co by málokterý kluk přiznal. Začaly se mu po tváři kutálet obří slzy. Pramenila v nich nenávist a zrada, smíchané se smutkem. Uvědomil si, že jeho život už nebude jako dřív. Něco v něm zrovna umřelo. Nebo část něj, kterou si vzala?

Ona
Byly dvě hodiny ráno. Seděla ve svém pokoji pohlceným tmou na posteli a poslouchala písničky. Byla chladná únorová noc. Brečela už nejméně pět hodin. CÍtila, jak jí bolí hlava, vidí všechno rozmazaně a jak se cití slabá. V uších jí zněly smutné písničky a dívala se před sebe. Ani tak nevnímala samotný pokoj, jakoby byla v jiném světě.Všichni okolo ní spokojeně spali, zatímco ona prožívala nejhorší noc svého života. Dva nejbližší lidé ji zradili. A to spolu. Bylo to jako ve špatném snu, ze kterého se nemohla probrat. Přála si zmizet od toho všeho a začít znova. Přála si najít sílu, aby mohla jít dál. Místo toho jenom seděla a neměla už nic. Všechny emoce se z ní vytratily, až zbylo jenom tělo bez duše.

Oba
A tak v této únorové noci oba dva ztratily kousek sebe. Cítili naprostou beznaděj a pocit, že život se k ním zachoval nefér. Ale to ještě netušili, co ten život na ně chystá. Hodlá je svést dohromady. Sice to nebude hned a ještě chvillku si bude s jejich osudy pohrávat, ale jednou se to stane. Nejdřív se budou jenom míjet, ale nebudou o tom vědět. Později si k sobě najdou cestu. Až bude správný čas a správné místo.

Později:
Když už je dal dohromady často si pohrávala s jednou myšlenkou.Přála si, aby v tu noc mohla za ním přijít. Objevit se před kulturákem a dát se s ním do řeči. Jenom se na něj usmát, podpořit, možná ho objemout. A říct klasické klišé ,,to bude dobré". Jaké by to asi bylo? V tu noc by z něčeho hrozného mohlo vzniknout něco tak krásného. Místo toho v nich obou byla miniaturní jiskřička naděje, kterou převažovala beznaděj. Ale právě díky té malé jiskřičky naděje se ti dva v budoucnu potkali. Protože pořád někde tam uvnitř sebe věřili v to dobré.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 7:07 | Ter |  ~Téma týdne~
Ještě nedávno, mi byl tenhle pocit absolutní nuly hodně známý. Myslela jsem si že nic neumím, lidem jsem akorát na obtíž, že nemám žádné úspěchy, nebo něco na co bych mohla být hrdá, byla jsem nespokojená s mým vzhledem a tak dále a tak dále. Prostě jsem si tohle pořád dokola opakovala, až tomu moje mysl uvěřila. Když se nad tom ohlídnu zpátky jenom kroutím hlavou, ale co, minulost už nezměníme. A bez toho všeho bych nebyla tím, kdo jsem teď.

Poučila jsem se časem dál do budoucnosti. Už mě nebavilo, jak si všichni mysleli o sobě nejvíc a měli pocit, že si ke mně můžou dovolit co si zamanou. Nebo můžou jenom brát a ne dávat. Víte, zkoušela jsem to po dobrém. Ale bohužel, nejde to. Občas musíte být trochu mrcha. Teda pokud nechcete být tou absolutní nulou, co je nešťastná se svým životem a nic pro to nedělá, sedí ztrápeně doma a je zdeptaná.

Každý z nás má občas pocit, že nestojí za nic. Třeba když se mu něco nepovede. V takových chvílích se musí zatnout zuby a nevzdat se. Vzdát se je totiž lehké, ale bojovat dál už ne. Ale když pro něco bojujete, nebo si za tím jdete, je to lepší pocit, jako ten když se vzdáte. Není to jednoduché, ale je to pořád lepší, než být tou absolutní nulou. A co je ještě horší je být absolutní nulou sami pro sebe.Tohle nikdy nedovolte.

Slib

4. ledna 2018 v 17:26 | Ter |  ~Téma týdne~
Jak jsem byla menší, tak jsem jim hrozně věřila. Však to znáte. Nejlepší kamarádky navždy, největší láska navždy, nikdy neodejdu, nikdy na to nebudeš sama a bla bla. Sliby chyby, jak se říká.

Nejhorší asi po tom všem je věřit lidem, že to myslí ještě vůbec vážně. A když uvěříte? Ve vzácných případech ten slib opravdu dodrží. Lidé pořád jenom slibují hory doly. Od nového roku to bude jinak, změním svůj způsob života, více začnu žít a miň budu na pc, najdu si na tebe čas a táák. Jenomže takhle lžou hlavně sobě. Ale když jim to vyhovuje, směle do toho :D

Snažím se slibům vyhýbat. Vím totiž, že někdy není v mojich silách ho dodržet a tak vždycky raději dodám ,,ale nepočítej s tím úplně, nebo na 100%". Jenom tak raději. No a prostě to neslíbím :D A když už něčo slíbím, tak jsem si tím stoprocentně jistá. Víc jak jindy. A ještě si to tak 10x promyslím, jestli jde o něco vážnějšího :D Holt v tomdle jsem celkem hodně opatrná. Nesnáším totiž potom to zklamání z nedodrženého slibu. Beru to potom jako zradu od toho druhého člověka. Protože mi vpodstatě lhal a svůj slib nedodržel, i když tvrdil něco jiného.

No a na závěr? Buďme rádi, že se malíčkové sliby už neberou tak vážně :D (kdesi jsem četla, že když lžete a porušitě slib, tak si ten malíček máte useknout).


Menší moudro na úplný závěr: "Každý slib je na nejlepší cestě k tomu být falešný."




Vyjímečný člověk

1. ledna 2018 v 22:33 | Ter |  ~Co mě zaujalo~
Přemýšela jsem... Ano takhle to většinou začíná :D No takže jsem si takhle jednou přemýšlela, proč mi někteří lidé přijdou od první chvíle, co se s něma bavím něčím tak sympatičtí a něco mě k ním táhne. Možná je to jejich charakter, to jak na mě působí, když mi něco říkají, nebo jejich řeč těla. Možná... Spíš mě to k ním táhne, protože jsou něčím jiní. Něčím, co nemám, nebo co tak úplně neznám a je to pro mě nové. Něčím co hledám a pak to najdu v nich. Možná je to i tím jak se vyjadřují, chovají k ostatním, jejich pohled na svět, nebo jak se chovají ke mně.

Nejspíš to znáte taky. Nestává se mi to ani tak často. Občas se ale potkám s někým a připadá mi to, jako bychom se znali odjakživa. Kecáme a kecáme. O všem možném. Žeru každé slovo, co mi poví a poslouchám s napjatýma ušima. A pak se kouknu na čas a zjistím, že uběhly třeba 3 hodiny :D Zkrátka si hrozně rozumíme. A nemusí to tak být jenom s člověkem opačného pohlaví. Je to přesně ten typ lidí, které nepotkávám denně. Objeví se opravdu zřídka a když už, tak na ně nemůžu zapomenout. Zanechají ve mě jakýsi pocit, který ani nedokážu popsat. Pocit výjmečnosti. Ale zkusím to. Když se s něma bavím, tak je to hrozně uvolněné a citím se naprosto v klidu. Nemusím si na nic hrát, protože vím, že oni jsou sami sebou taky. Je to jakoby se dva staří kamarády setkali po dlouhé době a povídali si o tom všem co prožili nebo prožívají.


Citím, že si v sobě nesou něco vyjímečného. A to mě k ním táhne. Je to jakoby mě k sobe přilákali nějakou magickou silou :D